V posledních dnech žije (nejen) komunita postižených fotografií vozíčkářky, která se, ne poprvé a bohužel ne naposledy, svezla s Českými drahami ve služebním vagonu spolu s balíky a koly.
Bez veškerého komfortu jaký dopravce nabízí zdravému zákazníkovi jakým je wi-fi nebo občerstvení, teplo a ticho, zato za plné jízdné. České dráhy se ohrazují alternativou bezbariérové přepravy z konkrétního místa A do místa B - ovšem s přestupem. (ovšem ČD provozují i tratě bez jakékoliv alternativy)
Reakce veřejného, státem dotovaného přepravce nijak nepřekvapuje.
Co je naprosto zarážející jsou diskuze plné zášti, nenávisti a nepochopení. Jen pro ukázku jedna z nich v Lidových novinách.
Ten, kdo je závislý na společnosti, by měl mít soudnost a nechtít toho tolik....
Závislí na společnosti jsme prakticky všichni - jedni druhým platíme to, co aktuálně potřebujeme - a naprosto všichni se budeme rozčilovat nad rychlostí úředníků, čekací dobou u lékaře, nebo laxností policie. Všichni očekáváme, že naše dítě dostane místo ve školce, ve škole, že k požáru, či záplavě přijede pomoc.
Proč je tak "nestoudné" chtít po společnosti, aby to, co obnovuje ze společných zdrojů, obnovovala v bezbariérové variantě? Budeme se donekonečna vymlouvat, že "nejde všechno najednou"? - ono už to trvá třetí dekádu, takže doba hájení už dávno uplynula. A prosím neuchylujme se k oblíbené písničce nadnárodních potravinářských výrobců, že je si to tak lidi "na východě" přejí. Neznám nikoho, kdo by s radostným výskotem šplhal na první schůdek vlaku ve výšce pasu, nebo spokojeně vystupoval ze supermoderního autobusu po téměř mlynářských schodech.
Víte kolik lidí by bylo najednou soběstačných? Nejen ti vozíčkáři - ale už by nemusely poníženě žádat o pomoc maminky s kočárky, starší lidé, ba i ten sportovec s ortézou, by ocenil hladký nástup do tramvaje.
Naše společnost je nemocná hloupostí - stavíme nové a nové budovy a stavíme je bez ostychu znovu a znovu s bariérami. Přitom pohodlný vstup a komfortní prostor by ocenili jistě všichni.
Pokusme se vnímat potřebu veřejného prostoru bez barier jako věc příjemnou a samozřejmou pro všechny. Každý z nás se zítra ráno může octnout mezi lidmi s omezením - a pokud bychom byli chytří, náš běžný život by se změnil co nejméně.
PS - Naprostým vítězem je ovšem názor vozíčkáře "sem taky vozíčkář a v hitláku jsem jel xkrát a byl jsem rád". JO - nechme si všechno líbit, nemysleme, nechtějme.... a ještě daň ze vzduchu a bude to kompletní.
